Balada o očích topičových

Dlouho jsem přemýšlel o třetí baladě, kterou bych si vybral, znáte to - magické číslo 3. Nakonec jsem skončil u „Očích topičových”. I když jsem se zpočátku bránil, asi pozůstatek ze školních let, nakonec jsem potlačil předsudky a baladu si znovu přečetl. Jednou, dvakrát, vyslechnul jsem si ji v podání manželky a bylo rozhodnuto!

Před očima mi začaly vyskakovat obrazy a já kreslil. Hodil jsem za hlavu školní vzpomínky a zjistil jsem, že se nic nezměnilo od doby, kdy Wolker napsal příběh dělníka, kterému jeho práce ukradla život. Stále dokola se opakují stejné příběhy a stále dokola děláme stejné chyby.

Jak nádherné a výmluvné jsou poslední čtyři řádky: