Lubomír Lichý

Rady pro kočku - Tak se jmenuje knížka, kterou jsem vydal v roce 2006, a která byla malá - myslím rozsahem. Jinak neměla chybu a nic bych na ní neměnil, snad jen název. Kočky totiž nepotřebují naše rady, samy dobře vědí, co a jak! Máme doma kocoura a tak jsme v obraze.

To jenom my lidi, my děláme voloviny, vymýšlíme zbytečnosti, podstupujeme různá rizika, ale žádná kočka by se tak nechovala. Konečně - sociální sítě jsou plné našich nezdarů, nehod a omylů. No a zbytek lidstva se tím baví, protože jim se to nestalo! Kočky zůstávají v klidu. A tak se tady z času na čas objeví nějaký návod, jak se zachovat v situaci, kde by si kočka rozhodně věděla rady.

Dovolil bych si drobnou opravu: Sociální sítě jsou plné nezdarů, nehod a omylů - ale ne těch našich! Málokdo vytlačí na síť svůj epochální pád ze štaflí, ale manželka, co ho při tom natáčela, se dusí smíchy a mezi slzami hledá tlačítko pro odeslání. Protože stará pravda říká, že z cizího krev neteče.

Ve věci 'rada pro kočku' jsem si vzpomněl na nedávný film Zahradníkův rok. Když jsem po něm vylezl z kina ven, byl jsem velmi podrážděný. Ale nikoli událostmi, jež potkaly hlavního hrdinu. Se mnou lomcoval vztek právě pro dobré rady a jalové postupy, které hrdina dostával od svého okolí. Stav, kdy se zblízka díváme na něco, co by jsme určitě nechtěli zažít, ale k ničemu nás to nepohne...

I pro lhostejnost platí Kantovo kategorické:
Nedělej druhým, co nechceš, aby dělali tobě.

Ale myslím, že Bulgakov je přesnější:
Není větší chyby nad zbabělost.

Webmaster DF